Když jsem byla mladá, v takovém dospívajícím věku, poznala jsem kluka, kterému už bylo skoro 30 let. Sice na tom není nic špatného, když potkáte partnera, který je o několik let starší, než myslím si, že právě takoví muži jsou rozumnější, a mě to právě hrozně přitahovalo. Kolikrát si o mně někdo myslel, že jsem blázen, protože mi takový starší kluk nepřipadá moc v úvahu, a to se nelíbilo hlavně mé rodině, protože s tím nebyli spokojení. Pořád mi to, jak kdyby ze začátku strašně vyčítali, a to mě právě trošku i na mých rodičích mrzelo, protože jsem se pořád snažila přijít na to pozitivní, že mám prostě toho kluka, že si s ním rozumím a že je strašně hodný, a rodiče pořád měli nějaký problém.
Nejhorší to bylo, když jsme se nakonec rozhodli jet s mým přítelem na dovolenou. Moji rodiče byli úplně proti tomu a měli strach, že mi tam něco udělá, a pořád neměli takovou důvěru. Samozřejmě jsem se ale rozhodovala sama a prostě jsem s mým přítelem chtěla jet na tolik na dovolenou, že jsem s ním prostě odjela, i přesto že mi to rodiče neustále vytýkali.
Nejdůležitější je prostě vždycky myslet na to, co chce člověk, hlavně sám. A zase, kdybych tam já nejela, tak by mě to strašně mrzelo, i přesto že bych prostě vyšla vstříc svým rodičům, tak bych zase věděla, že by mě trápilo něco jiného. V životě je to takové těžké, a hlavně člověk musí udělat přesně to, co sám chce. Dovolenou jsem si se svým přítelem strašně užila a rozhodně příště pojedeme zase. A od té doby i rodiče ve mně mají větší důvěru, i v mém příteli, a prostě jsme spolu už pět let. Rodiče se s tím prostě pořád musí smiřovat, že je prostě starší, plánujeme rodinu, miminko, a prostě chceme žít spolu. Věřím, že si to rodiče brzy i pořádně uvědomí a prostě budou vědět, že jsem si vybrala toho nejlepšího partnera. A neměnila bych.